Kouzelník a kino
Jaroslav Suchý
Přepis:
“Občas přijel kouzelník do sálu v hospodě. Biograf byl v hospodě dávno. U Slámů v druhým lokále byla promítací kabina. Dávali i dvakrát denně, někdy pro děti odpoledne. Večer bylo kino, většinou to byly tři cívky. Dovoz měl na starosti pošťák Novák. Já jsem mu občas pro to jezdil na Okrouhlici na poštu.”
Co se kupovalo a co dělalo
Zdena Švecová
Přepis:
“Moje rodina chodila pěšky do Havlíčkova Brodu nakupovat ošacení, boty, nářadí – co si třeba chlapi nevyrobili. Sůl, petrolej či nějaké potraviny jsme kupovali tady ve Žďáře – tady bylo obchodů víc. Lidi dřív doma vyráběli pantofle – vydlabávali z dřeva a potáhli to nějakou kůží. Chleba pekla maminka v pekárně – to jsme měli v kuchyni. Pro mouku jsme chodili do mlejna do Lučice.“
Nakrmit králíčky
Josef Tajovský starší
Přepis:
“Tady dětské práce, to bylo: jít v létě, protože to už brambory mívaly klíčky než se vybraly nový. To bylo pobrat brambory připravit je na vaření vaření -to už mi nesvěřovali, to dělali starší kluci protože jsem nejmladší ze čtyř. To už dělal Venda, když byl doma, pokud nebyl ve škole v učilišti. Já protože jsem byl nejmladší tak jsem měl takový lehčí práce. Samozřejmě měli jsme louku, mívali jsme tady kravičku. V tu dobu jsem musel samozřejmě sušit seno a pomáhat při těhletěch všech pracích. Ale v zimě to zas bylo jenom připravit na vaření těch brambor. A hrozně jsem rád krmil králíčky. Ty už jsem od těch dvanácti let chodil, někdy s taťkou. Protože ale tady jezdil obyčejně do práce, tak jsem si to stačil kolikrát nakrmit sám.“
Vořech loudí na Káče
Květoslava Tonarová
Přepis:
“Já jsem měla oblíbenou básničku – Vořech loudí na Káče. Protože naše babička pekla výborné koláče se švestkama sypané mákem, které jsem úplně milovala. A když jsem čekala až vystydnou, tak jsem si říkala básničku z knížky říkadel, kde byly obrázky od pana Lady:
Vořech loudí na Káče: „Dej mi kousek koláče!“ Nedám, nedám, sním ho sama, co by tomu řekla máma? Vořech umí ledacos, vousy polepil si nos. Nos a bradu, aby Káče přešly chutě na koláče. „Já jsem strašák bububu, dej mi koláč do zubů!“ Káča pouští koláč strachy, nemá věřit na rarachy."
První auta
Marie Bublová
Přepis:
“Já se pamatuju, když jsem byla malá, že měl auto akorát pan Vácha v kovárně. Potom pan Sláma ten měl takovej malej náklaďáček-jezdil s ním asi pro maso. A když jsem byla hodně malá, tak si pamatuju, že do hospody U Kubátů vozili na voze s koněm led z pivovaru. Vždycky když jeli s vozem s ledem, tak jsme lezli na vůz a ten jsme lámali a cucali jsme ho jako zmrzlinu.”
Jak se dělaly Burášky
Ludmila Červená
Přepis:
“Náš tatínek měl nejradši burášky. Víte co to je? To byly normálně prázdný buchty jako se jinak dělají, zadělaný. Když se vyndaly z trouby, polejvalo se to, spařilo se to teplou vodou a posypalo se to mákem. Obalilo se to, dál se to takhle proházelo. To měl hrozně rád. Ony se rozmočily ty buchty s tím mákem. On měl mám hrozně rád. Ty jsem teda ani snad nevařila, to dělávala maminka.“
Zapojené sáňky
Marie Bublová
Přepis:
“Hráli jsme si pod lipkama – Škatule, škatule a Na slepou bábu. V zimě jsme se klouzali z hráze dolů. Pak na návsi, když byl ještě rybník, a ten zamrznul, tak pan tesař Šimek tam natloukl kůl a přesto kládu. Za to jsme zapojovali sáňky, kluci byli na kratší straně, ti točili, my jsme měli zapojených za sebou třeba 10 sáněk a jezdili jsme dokola po rybníce.“
Pole a stáj
Jaroslav Suchý
(ptá se vnučka Anička)
Přepis:
“Na poli jsme pěstovali, co musel táta dodávat na dodávky; byly povinný dodávky Takže všechny všechno obilí, brambory, mák, řepu…Zvířata jsme měli od slepic, králíků, kozy, kravky, takže prostě tak hospodářství. I koně jednoho. Byl to vojenský kůň, toho táta chytil tenkrát ještě, když Němci utíkali. Tak ho chytil tam někde u Rozňáku o těch loukách, takže na tom by se nechalo jezdit, jenže na to nebyl čas. To se jezdilo pro seno byl zapřažené. A to by vypadalo blbě, kdyby člověk jel na zapřaženém koni ve voze.“
O ochotnických divadlech
Josef Tajovský starší
(ptá se Kryštof Tajovský)
Přepis:
“A hrávalo se ve žďáře ochotnické nebo školní divadlo?
Oboje nacvičovala paní učitelka Kubátová tady naproti nám. Ta pro to měla veliký vlohy. A ta cvičila i dětské divadlo. Samozřejmě jsem v něm taky hrál. A to byly i těžký kusy. To byly třeba Pan radní si neví rady. Hráli se tady Psohlavci. Hrály se tady takový díly, že se na jeviště musel postavit hřbitov, les. Samozřejmě byly to kulisy, nikdo tam rakev nepřines. Byla udělaná pokrytá papírem a natřená. To tady byli takoví nadšenci, starej pan Hlaváč, ale toho si málokdo pamatuje. Byl to stavitelskej typ, za něj se tady postavilo koupaliště. A tenhle pán pro ty ochotníky ty kulisy dělal.”
Večerníček na stoličce
Marta Zadinová
Přepis:
“Vím, že skoro první vysílání pro děti bylo to, že Štěpánka Haničincová měla program jako Večerníček. Na ten jsme chodili k Zadinům do hospody. Tatínek mi udělal takovou stoličku, tu jsem si vzala a už jsem utíkala k Zadinům na Večerníček na půl sedmou. Tam nás sedělo 10 i více dětí z celého horního konce. Když pohádka skončila, tak jsme si vzali stoličky na záda a šly jsme zase domů.“
Živnosti a řemesla
Květoslava Tonarová
(ptá se Helena Tonarová)
Přepis:
“Byl tady obchod u Pipků, jak se říkalo pod námi – takový malý krámek, kde prodávala paní Nová a paní Lédlová. Co já pamatuju, tak chleba sem vozili z Lučice od Tonnerů. Vždycky už jsme tady vyhlíželi s dětma až pojede ze shora valník tažený koňmi – tam byly chleby vyrovnaný, přikrytý dekou.. Přijeli sem k obchodu tam se ten chleba vyndal, tam jsme si ho koupili a bylo to. No a když mi bylo asi deset let to znamená v roce 1956 nebo možná až 1957, tak se otevřel nový obchod, který funguje vlastně dodneška – tam při hlavní silnici. Byly tady řeznictví. Jedno řeznictví bylo u Tajovsků – tam z dolní strany byl krámek a druhé řeznictví bylo pak nahoře U Slámů. Proti nám tady byla ještě kovárna a v kovárně tam to žilo. Jednak tam byl telefon i tam se chodilo… A byla tam Kampelička – mohly se tam uložit peníze. A pak tam kovář koval koně, vyráběl pokud něco bylo potřeba. Já myslím pokud tady byly ve vsi kovový vrata, tak ty všechny dělal místní kovář.“