Dětské hry a hračky

Čím se sypaly bábovičky z bahna, na kterém rybníku se nejlíp hrál hokej a jak se říkalo prvním kupovaným panenkám? Vzpomínky na dětské hry patřily mezi pamětníky k těm, u nichž setrvali nejdéle.

Synonymem dětství byly dřív hlavně hry venku. Děcka z celé vsi se scházela na svých oblíbených pláccích a oddávala se různým kratochvílím. „Hráli jsme si hry, které se daly hrát venku na plácku. Já jsem si neměla s kým hrát, protože jsem do svých deseti let byla jedináček. Tak jsem vždycky čekala, až přijdou holky na plácek, kde jsme si každá přinesla kuličky. Nejvíc se hrálo o skleněnky, které nám koupili rodiče. Pak se hrál „panák“ a hra „O sklíčka“ – kdo sežene za určitou dobu nejvíc krásných barevných sklíček.,“ vzpomíná na dětské roky dnes třiasedmdesátiletá Marta Zadinová.

„Hráli jsme si většinou pod lipkama – Škatule, škatule a na slepou bábu,“ přidává Marie Bublová. „Z her si pamatuji Na sochy, Zajíček v své jamce, Honzo vstávej…,“ doplňuje ještě Marie Klečanská.

„Těch her bylo poměrně hodně, ale hlavně jsme si hráli u pomníku na návsi – Panáka a Nebe. To byly skákací hry. Dále školku přes švihadlo, s míčkem (házení na zeď), pak kuličky, na vodníka, na sochy, na třetího, na koťata a další,“ dodává ještě další oblíbené dětské aktivity Květoslava Tonarová. „My holky jsme si dělaly bábovičky a dorty – z písku nebo z bahna (toho bylo kolem rybníků vždycky dost) – navrchu jsme je zdobily jako cukrářky kvítečky nebo jsme je sypaly rozdrcenou cihlou. Měly jsme i panenky. Panenkám se říkalo plaváčci, byly v různých velikostech, ale většinou jsme měli ty malé. Nosily jsme si je ven v kufříčku spolu s různými zbytky látek a hadříků a šily jsme na ně.“

Jak přesně to bylo s panenkami plaváčky, si pamatuje sedmaosmdesátiletá Zdena Švecová: „Maminka ušila panenku z hadrů a vycpala jí peřím, namalovala jí obličej. Pak už byli plaváčci. Hračky se nekupovaly jako teď.“ A když ji panenky omrzely, šla s kamarády energii vybít jinak: „Hry jsme hráli všelijaký – otloukačku – mičudou jsme otloukali zeď a sousedka na nás přiběhla, že to slyší až do světnice. Pak jsme si hráli Nebe (teď je to panák), kuličky… A na schovávanou – lítali jsme do tmy venku, okolo Slámovic hospody – nikde nebyly žádné moc ploty – tak jsme se tam honili.

Klukovské vzpomínky se příliš neliší. „Hráli jsme třeba kuličky-jak se cvrnkaj do jamky. Pak jsme si hráli na vojáky-měli jsme dřevěný flintičky a honili jsme se. Slepovali jsme doma draky a na cívce on nití jsme měli nit na pouštění těch draků. A taky z těch cívek se dělali něco jako řehtačky. Pak jako malí jsme tahali na provázku za sebou takovou dřevěnou kačenku a ta klapala zobákem. Fotbal jsme s klukama hráli na návsi, měli jsme koženou mičudu. A karty jsme hráli, pak i Člověče nezlob se..,“ líčí tehdejší volný čas Josef Klečanský. „Taky si pamatuju, že jsem se jednou ztratil a naši mně hledali- nakonec mně našli v maringotce u komediantů na návsi a já si tam hrál s cikáňatama.“

Jaroslav Suchý zase vzpomíná, jak se s dalšími kluky dělali bunkry. Vesnice byla rozdělaná na několik části a podle toho se dělily i „týmy“ při případných soubojích. „Obyčejně se tady vedly takový války horňáci proti dolňákům a my jsme patřili mezi dolňáky. Mezi ně ještě taky patřil Karel Pechů a to proto, že se říkalo, že střed vesnice dělá pomník,“ vysvětluje Josef Tajovský starší. „Byly všelijaké vyřezávané pistolky. Někdo měl i tu kupovanou, ale my jsme si stejně dělali ty všelijaké samopaly a utíkali jsme jeden druhému.“

Podobně živý obrázek nabízel Veselý Žďár i v zimě. „V zimě jsme se klouzali z hráze dolů. Pak na návsi, když byl ještě rybník, a ten zamrznul, tak pan tesař Šimek tam natloukl kůl a přes to kládu. Za to jsme zapojovali sáňky, kluci byli na kratší straně, ti točili, my jsme měli zapojených za sebou třeba 10 sáněk a jezdili jsme dokola po rybníce,“ vypráví Marie Bublová.

„Jezdili jsme u kapličky na sáních až dolů pod ves, protože doprava tady skoro žádná nebyla. Pak jsme jezdili tzv. „po botech“ – z hráze dolů. Ještě jsme jezdili na bruslích, které se připevňovaly na boty kličkou – říkalo se jim šlajfky. Kluci hráli hokej na rybníku, ale asi úplně ne podle těch pravidel jako teď, ale hráli ho,“ vzpomíná Květoslava Tonarová. A Josef Tajovský to potvrzuje: „No a v zimě samozřejmě hokej na zamrzlejch rybníkách. Tady jak se říká Na Loužičáku za náma. “Za drahy” tak to bylo. A to se tam scházelo. Samozřejmě holky jezdily kolem dokola a my jsme měli uprostřed udělány dvě branky. Obyčejně to byly zamrzlý kolíky v ledu. No a mezi tím se hrálo.“

Ludmila Červená si zase pamatuje, co znamenal úraz na kluzišti: „Já jsem přišla na rybník, obula brusle a jen jsem se rozjela a zrovna spadla a zlomila si ruku. Ruka se takhle přehnula, obě kosti. Brečela jsem, chodila jsem kolem chalupy než mě někdo uviděl, ani jsem nechtěla domů no. Do nemocnice jsme jeli na kole, táta mě vzal vepředu na kolo. Takhle se jezdilo, jedině. Udělali mi rentgen a musela jsem tam do rána být. Pak zase tatínek na kole přijel.“

Nezapomenutelný zážitek Ludmile Červené zůstal i s lyžemi.“Já jsem je měla dostat, dělaly se u koláře v Lučici. A já jsem se to nějak doslechla, tady jedna kamarádka že mi to řekla, že je dostanu. Nevydržela jsem to a řekla jsem to taťkovi. A už to bylo: když to víš, tak si pro ně dojdi. Tak jsem šla pěšky pro lyže.“ V době, kdy byla dnešní devadesátnice holčičkou, měla lyže tak půlka dětí v obci.

Další fotografie k tomuto tématu najdete zde ve fotogalerii.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.