První auta si ve Veselém Žďáře pořizovali zdejší živnostníci: řezník či kovář. Pak přibývala další, s jedním se prý i závodilo. Někteří pamětníci si ale vybavují i časy, kdy k nám nejezdil ani autobus.

Jaké to bylo ve Veselém Žďáře bez autobusového spojení si pamatují už jen ti nejstarší. „Školu jsme měli i odpoledne dvakrát za tejden a to jsme chodili domů večír – pěšky, žádnej autobus nejezdil,“ vypravuje devadesátnice Ludmila Červená o denních pěších cestách do školy v Brodě. „Ráno jsme museli bejt v 8, voníněný v zimě, nikdo neřek, že bysme kvůli počasí nešli. My přišli vždycky do školy celí omrzlí. A nestonali jsme nikdo. Chodívali jsme po silnici a na začátku jsme si to zkracovali přes les kolem tý hájovny do zatáčky. Kdepak autobus, ten jezdil až po válce. Jezdilo se pak i na kole a v zimě,když bylo hodně sněhu, se jezdilo s koňma.“

První jízda autobusem tak nebyla zdaleka tak smaozřejmý zážitek jako dnes. „Já když jsem byla úplně malá, tak asi autobus nejezdil… Tatínek vždycky říkal a s ním i další- že chodili pěšky do Brodu do měšťanky, jak se říkalo. Já si pamatuju první jízdu autobusem, když jsme jeli ještě s tou „beruškou“ jak se říkalo – to byl takovej malej autobus – a to jsme tehdy jeli ke svaté Anně na nějakou pouť. Byl to zájezd, ne linka,“ popisuje Květoslava Tonarová. „Když jsme chodila do školy, to už dávno jezdil. Já jsem jezdila do hudební školy tak jsem jezdila od třetí třídy. Myslím,že asi od roku 1951 to už začalo jezdit. Ráno jel rozhodně v pět, protože lidi jezdili do práce na šestou hodinu. Potom jel do Brodu později s dětma kolem půl osmý, zpátky jako vždycky po půl jedenácté . No podobně jako teď – v jednu do Brodu, ve tři zpátky ,ve čtyři do Brodu, v pět zpátky, v šest do Brodu,po půl osmý zpět. A ještě jezdila devítka kvůli nočním směnám do Brodu no a v deset když zas jiným skončila směna, tak zpátky,aby se lidi dostali domů, protože auta moc neměli.“

První auta se mezi Žďárskými objevila hlavně kvůli práci. „První auto měl Sláma – byl řezníkem – měl malou dodávku.V tom si vozil třeba prasata a ty doma zabíjel. Druhý auto měl Dolejší – to bylo osobní,“ jmenuje Zdena Švecová. Na Dolejšovic auto si pamatuje i Josef Tajovský starší: „Já si myslím, že první auto tady měli Dolejšovi tady dole. Pragu Bejby měl a koupil ji pak Tonda Suchů. A taťka můj měl až takové z tý druhý várky jak se říká. To už tady bylo těch aut pak dvanáct, patnáct.“

Jmenovanou Pragu „Bejbinu“ měli i u Klečanských. „My jsme měli Pragu Baby-to bylo krásné auto. Ale určitě ne první. Dřív měl kovář Vácha Opel, Kučírek Škodu a pak ještě bylo auto u Dolejších. No a Adam pak měl Spartaka-to byl předseda družstva. Honza Hanzlíček měl auto-s tím jsme byli i na závodech,“ líčí automobilizaci Žďáru Josef Klečanský. Podle Jaroslava Suchého bylo zmiňované Hanzlíčkovic auto Škodovka.

Naopak Marta Zadinová si auto ve své rodině za dětsví vůbec nevybavuje: „My jsme jezdili s koňma se sedlákem.“ Přechod mezi časy koňskými a motorovými zachycuje i vyprávění Marie Bublové: „Já se pamatuju, když jsem byla malá, že měl auto akorát pan Vácha v kovárně. Pan Sláma ten měl takovej malej náklaďáček-jezdil s ním asi pro maso. A když jsem byla hodně malá, tak si pamatuju, že do hospody U Kubátů vozili na voze s koněm led z pivovaru. Vždycky když jeli s vozem s ledem, tak jsme lezli na vůz a ten jsme lámali a cucali jsme ho jako zmrzlinu.“

Další fotografie k tomuto tématu najdete v této fotogalerii