Ve Žďáře už se kroje nenosí víc než sto roků. Jako poslední tu bývaly kolem roku 1900 vidět mužské zimní kožichy krásně vyšívané tulipány. I dnešní pamětníci si ale vybavují, že jako děti ještě kroj nosily: coby slavnostní oblečení na májové a jiné oslavy. A díky tomu, že se několik krojů dochovalo, tak tohle dědictví po našich předcích zůstává pořád trochu živé.

Když se člověk seniorů ve Veselém Žďáře zeptá, zda pamatují místní kroje, většinou nejdřív říkají že ne. Ale pak se vytáhnou staré fotky z rodinného archivu a najednou vzpomínky začnou přicházet. Kroj přece nemusí být jenom naškrobené rukávce a desatero sukní, jako se nosí o hodech na Slovácku…

Na snímcích ze sedmdesátých let jsou děti v krojích ještě občas vidět, v padesátých letech pak běžně. Třeba holčičky na fotkách z otvírání nové školy. „Asi to měly půjčené nebo jim to maminky ušily,“ domnívá se Květoslava Tonarová.

Šití krojů pro děti na slavnostní příležitosti bylo ve Veselém Ždáře tradicí nejspíš už od války. „S paní učitelkou Kubátovou jsme tancovali besedu v krojích- předváděli jsme to v hospodě U Slámů. Když jsme tancovali besedu, tak jsme kroje měli všichni, ale asi půjčené nebo ušité podle nějakého vzoru,“ vyprávěla svému vnukovi Pavlovi sedmaosmdesátiletá Marie Klečanská s tím, že jinak ve Žďáře kroje nebyly.

Podobně si to pamatuje i devadesátiletá Jaroslava Vondrová ze Šmodlaku: „Místní kroj tady nebyl, mamka mi půjčovala kroj od holek z Lučice, když byly slavnosti – třeba májové.“ Že kroj jako malá nosila, vyprávěla svojí vnučce Adélce i sedmaosmdesátiletá Zdenka Švecová: „Kroje jsme měli jako malé děti, to si pamatuju.“

Kdo se chce podívat na další fotografie žďárských sousedů v krojích, najde více ve fotogalerii na toto téma.

Běžné denní nošení krojů ve Veselém Žďáře už je zkrátka dlouho minulostí a i na slavnostech je v posledních sto letech nosily nejvíc děti. Některé původní textilní skvosty našich předků ale zůstaly zachovány. „Moje teta kroj měla, mám ho ještě schovaný. A po babičce mám krásnou sukni. Ale není tak zdobená, jako bývají moravské kroje, tady na Vysočině bylo vždycky chudo,“ vysvětluje Květoslava Tonarová.

Sukně po babičce, o níž paní Tonarová mluví, je takzvaná šerka – tedy sukně šitá z tkaniny, v níž se mísí len a vlna. Jak píše Josef Kopáč v knize nazvané Bývalý horácký kroj, která vyšla v roce 1925, byly právě sukně v šatníku žen zastoupeny v největším množství. „Největší rozmanitost byla v sukních; od chudé kanafasky až k nejbohatší sukní soukenné, hedvábné nebo brokátové. Nejoblíbenější bývaly „šerky““ všech barev, zdobené širokými brokátovými, hedvábnými i samelovými pásy. Rozparek byl vpředu vlevo, kapsa vpravo. U sukní — hedvábných a brokátových byla celá přední část sukně, jež se zakrývala zástěrou, z ohledů úsporných nahrazena materiálem lacinějším. Tomuto vysazenému kousku se říkalo „ledas“.

Suknice různých materiálů se na Okrouhlicku, kam Veselý Žďár národopisně patří, ve svátek často nosily i v pěti vrstvách. Doma k nim ženy mívaly nejčastěji „košile ke krku tkanicí sdrhnuté…a když přišel do světnice host, oblékla si žena rychle přes košili nějaký „život“ (živůtek), ale jak host odešel, pověsila život zase na bidlo. Před sousedy z vlastní dědiny však ani to nečinila.“

Lajblíky či živůtky byly nejparádnějším kouskem dívčího úboru: sametové, brokátové, vyšívané blýskavými ozdůbkami. Podobně parádu dělal též fěrtoch čili zástěra, která se vázala přes sukni.

Dalším výrazným kusem oblečení byla pokrývka hlavy. Podle ní se poznalo zda je žena svobodná či vdaná: v druhém případě měla čepec. Čepce okrouhlické se lišily od okolních tím, že měly na temeni posazenou stuhu. Naopak na Brodsku se mašle vázala v týle.

Zatímco několik ženských a dětských krojů je ve Veselém Žďáře zachováno, o mužských zatím nevíme. Nejdéle chlapi podle všeho nosili oblíbené vyšívané kožichy. „Bohatýrským hávem našich venkovanů byl horácký kožich, plný tulipánů, růží, poupat, rozmarýny, jablíček a jiných skvostů národního ornamentu našeho. V něm zračilo se trochu selské pýchy. Pravý oblek obřadní, jak trefně i přezdívka „vornát“ naznačovala. Čím větší sedlák, tím bohatší kožich, tím nákladnější a lepší vyšívání,“ píše Kopáč. Kožichy byly na sedlácích k vidění ještě na začátku dvacátého století.

Ze zachovalých pozůstalostí v muzeích víme, že košile mívali Žďáráci všední – bezlímečkové a hrubé, ve svátek se nosily fajnovější s límečkem. O něco zajímavější měli výběr kalhot. Jak píše Kopáč, „kalhoty plátěné i kožené šily se stejně, vpředu s „příklopcem“. Sahaly pod kolena a měly dole po straně malý rozparek. Vedle plátěnek nosily se kalhoty kožené, manžestrové, soukenné a cajkové. Koženky byly žluté (brslenky), hnědé (zázvorky) nebo černé, vždycky skoro vyšívané červeným, zeleným i bílým hedvábím — „tenčím než korálovým“ (na které se navlékaly „korále“). Vyšíváno bylo na příklopci, okolo kapes a na zadnici od boku k boku.“

Značná rozmanitost byla podle dochovaných zpráv v čepicích a za samostatnou zmínku stojí jistě obuv v našem kraji. „V zimě obouval muž ke kožichu boty vysoké, holinky, ohrnovačky (shrnovačky či zahrnovačky) z koží měkkých, jež se nad kolenem řemínky uvazovaly a potom ohrnuly – uherky, čižmy, faldovačky. Větší jejich objem vedle punčochy doplňoval se slámou, řezankou nebo plevami. Holinky bývaly i barevně lemovány a zdobeny ornamentem v kůži vyříznutým a barevnou koží podloženým. Do stodoly, k práci po domácku, do chléva a k vozu obouval si však hospodář i čeleď dřevěnky (dřeváky, hříbata, holoubata). Dřeváky bývaly někdy lemovány kolem nártu beránkem a okovány přes nárt železným neb mosazným páskem.

Díky Kopáčově knize můžeme tenhle text ilustrovat nejen fotografiemi našich nalezených žďárských krojů, ale i několika staršími snímky z Okrouhlicka a taky rekonstruovanou podobou kroje, jak ji zachytili národopisci pro výstavu Jaký kroj, tak se stroj. Za pomoc při hledání nuancí zdejších krojů patří velké díky Dušanu Naňákovi z havlíčkobrodského muzea, který si na nás našle čas a nabídl nám nejen znalosti, ale i fotografie ze svého archivu.

Další fotografie k tomuto tématu najdete v této fotogalerii