Vysočina čili Horácko je krajem rozsáhlým a kulinárně rozmanitým. Zpracovat tu hospodyně uměly všecko do posledního stébla- buchty se uměly dělat i s mrkvovou náplní a když nebyla mouka na klasické placky hnětýnky, dělaly se třeba řepance z cukrovky.

Dva prvky má celé území Horácka společné: brambory a králíky. Brambor se pěstovaly různé odrůdy, některé tu byly i vyšlechtěny. A králíky mají dodnes u mnoha stavení. „Ve všední den to bývaly brambory s bramborami, jak se říká,“ směje se při vzpomínce na kuchyni svého dětství Josef Tajovský starší. „Obecně se vařilo z toho, co se vyprodukovalo doma. Takže samozřejmě maso hlavně králičí. Já jsem měl vždycky rád pacičku z králíka. To už bylo jedno, jestli byla pečená na smetaně, na paprice. Mám to rád dodneška.“

Na všední dny většina žďárských pamětníků vzpomíná jako na bezmasé. „Ve všední den to byla bramboračka a jiné polévky, pak všelijaký takový ty placky, co dělala babička. Pekla je přímo na plátech plotny – takové hnětené. No a takový ty knedlíky klouzáky a když bylo ovoce, tak knedlíky švestkový,“ jmenuje Jaroslav Suchý, obvyklý jídelníček.

Květoslava Tonarová doplňuje, že se plackám říkalo hnětýnky: „To byly takový obyčejný placky, který se pekly na plátech u kamen. Dále se dělaly bramborový placky z brambor vařených s povidly. Jo a dále se dělaly burášky- to byly v podstatě buchty, který když se vyndaly, tak se daly do hliněnýho hrnce, spařily se horkým mlékem a posypaly se mákem. Ty byly neustále na kamnech – každej kdo šel kolem ,tak si tam vzal.“

Na burášky si pamatuje taky Ludmila Červená: „Spařily se teplou vodou a posypaly mákem. Tatínek je měl moc rád. A podobně se dělal taky svítek. To byl základní oběd, když byly žně. Byly to normálně vajíčka rozšlehaný s krupicí, smažilo se to v pánvi. Když se vyndal teplej, tak se dal na čtvrtku do vody, no a pak se to nakrájelo do omáčky; když byl kopr, tak třeba do koprovky.“

Výjimkou nebyla ve všední den různá jídla sladká. „Protože byla bezmasá: škubánky, taštičky, ovocné knedlíky, vdolky, jedlo se spíš skromně,“ vysvětluje Marie Klečanská. Další do výčtu přidává i Květoslava Tonarová: „Dělala se třeba polívka taková tučná. A k tomu buchty s povidly, s mákem, s tvarohem nebo koláče (jak jsem se už zmiňovala) nebo se dělaly šišky s mákem, nudle s mákem, kaše krupicová, kaše rýžová a maminka dělala takový rýžový nákyp.“

Zatímco ve všední den bylo maso málokdy, neděle a svátky obecně naopak po masu ve většině rodin vonívaly. Nejčastěji byli v troubě či na pánvi právě zmínění králíci.

„A v neděli jsme pak měli maso z domácích zvířat – králíky, slepici, holuby…běžná jídla co dům dal. Já jsem měla nejradši holoubátka,“ navazuje Marta Zadinová.

Marie Klečanská k tomu dodává: „V neděli bylo maso-na to se dbalo.

I když ne všichni měli hospodářství, třeba měli jenom kozu, slepice, králíky a žádné pole – děti pak vyrostly na kozím mlíku.

Ale lidi byli pracovití a sháněli krmení-nikde nebyla nepokosená tráva, všechny meze se vysekli. Taky na ovoce se dbalo-vařily se povidla – využilo se co rostlo.“

K svátečním příležitostem patřily nejen neděle nebo masopust či pouť, ale i zabijačky. „Drželi jsme prasata – to bývaly zabíjačky – pak byly řízky, pečené maso, k tomu knedlíky bramborové a houskové a zelí. To jsme měli rádi,“ vzpomíná Zdena Švecová.

Zatímco dnes končí část zabijačky v mrazáku, dřív podobné vymoženosti nebyly. „Hodně se jedlo pečený maso,protože maso se tehdy, když se zabíjelo, zavařovalo do skleniček. Pak se vyndalo a bylo pečený maso kdykoliv,“ vysvětluje praktický způsob, jak se maso dříve uchovávalo Květoslava Tonarová.