Marek Hlaváč se ponořil do dějin místních příjmení a prozkoumal data od roku 1654 až do současnosti. Přečtěte si, jak zdejší příjmení vznikala a jak se zaznamenávala.

Naše příjmení se někdy mohou zdát zbavena významu slova, z něhož vznikla. Často se od něho liší pravopisem a skloňováním. Pokusím se tyto změny a významy osvětlit na příkladě příjmení Veselého Žďáru. A rovněž popíšu jejich vývoj v naší obci.

Pro následující tabulku jsem použil zdigitalizované sčítací archy (operáty) z let 1890 (kdy proběhlo první sčítání současným způsobem) a 1910. Z něho jsem uvedl pouze osoby s domovským právem (trvalým pobytem) v roce 1910 a snažil se zjistit předchozí výskyt v roce 1890 a 1654. K údajům z roku 1654 jsem použil edici berní ruly, nejstarší daňové evidence státu. Dnešní data jsem použít nemohl kvůli zákonu o ochraně osobních údajů.

Značka “v” v tabulce znamená výskyt.

Dědičná příjmení (z otce na syna) vznikla postupně z nedědičných přízvisek podle charakteristické vlastnosti nositele. Účel těchto přízvisek byl odlišit nositele stejného jména v dané obci či kolektivu. Příjmení ze křestního jména označovala otce či manželku daného nositele. Teprve roku 1780 se za  vlády Josefa II. uzákonila dědičnost a neměnnost příjmení. Záznam v berní rule z roku 1654 je proto velmi zajímavým příkladem. Vznik příjmení Bubla a jeho nejstarší pravděpodobná varianta Bublal znamená toho, kdo mluví mumlavě či huhňavě. Doležal velmi pravděpodobně souvisí s Doležálkem a označuje staročeský výraz pro lenocha. Hanzlíček vznikl z domácí podoby německého křestního jména Johannes, které znamená česky Jan. Pecha je zase další středověké latinské označení pro Petra. Zadina nejpravděpodobněji souvisí s odpadem při mlácení a čištění obilí či označuje někoho, kdo bydlí vzadu.

Zde uvádím možný vývoj od roku 1654, který je pouze autorovou hypotézou. Kačírek, jehož původ může souviset s kačerem, se může špatným zápisem změnit na Kučírka, ale může mít souvislost i s kadeří, se kšticí a méně pravděpodobně s kočírováním. Šíma, odvozené od jména Šimon, by mohlo mít souvislost s přídomkem na Šímově. Příjmení Vacek, souvisí s latinským Waczko (Václav), by mohl vycházet z přídomku z Vackova.

Pro celkový přehled ještě uvádím seznam z berní ruly:

Příjmení vyskytující se na sčítacích arších z roku 1910 a zároveň z roku 1890 náležely česky mluvícím obyvatelům. Národnosti tehdejší monarchie totiž nerozlišovala. Přistěhovalci pocházeli v naprosté většině z blízkého okolí. Původně německá příjmení poukazují na smíšené sňatky v českém prostředí. Beránek znamená mírnou a pokornou osobu. Bína je odvozen od Benedikta, nebo-li Bena, Burian od sv. Jana Světlého, tedy Burjána, Cakl ze starého německého výrazu zage, česky ničema, zbabělec nebo lenoch, Čapek od čápa či dlouhých noh, Duben spíše z místního názvu Dubné, Endrle od zdrobněliny jména Andreas, Hybner od starého německého slova pro sedláka hospodařícího na lánu, Jonák od junáka, tedy mladého, Král často od ironické přezdívky, Krupička od obchodníka s mlynářskými výrobky či od mlynáře vyrábějícího kroupy, Kubát od jména Jakub, Lang z německého dlouhý, Menoušek nejspíše od Menharta, Novák s Novotným od nového usedlíka, Pertl z jména Bertold, Suchý od suché větve nebo hubeného člověka, Toman z Bartoloměje, Vácha od Václava, Vozáb od slovesa zábnout, Vydrář odvozeno od přezdívky pytláka či šelmy, Wenzhöfer z německého spojení Václavův dvůr.

Všechna příjmení jsem podrobněji nepopsal, proto doporučuji k podrobnějšímu studiu knihu Naše příjmení od Dobravy Moldanové, případně Německá příjmení u Čechů od Josefa Beneše.

Z první knih je v Markově textu citováno, stejně jako z Berní ruly editované Františkem Benešem (Berní rula 11: Kraj čáslavský, ed. František BENEŠ). Pro účely laického textu ponecháváme zbylé citace pouze v této podobě a děkujeme autorům a jejich potomkům za možnost texty využít.