O žďárské škole a Paní učitelce s velkým P

Když se ve Veselém Žďáře řekne „Paní učitelka“, každý ví, o kom je řeč. Květoslava Kubátová rozená Marešová je legendární postavou i pro ty, co ji nezažili. Právě s jejím jménem je spojen velký rozkvět žďárské školy v minulém století.

Většina žďárských pamětníků ve svém vyprávění neopomíná zmínit svoji oblíbenou pedagožku Květoslavu Kubátovou: školní divadla, která s ní děti nacvičovaly, hry a aktivity, které se často ze školních prostor přesouvaly i k paní učitelce na dvůr. Sama paní učitelka o svém působení v naší obci zachovala záznamy, které je umožňují přehledně zmapovat.

Když v roce 1942 ukončila studia učitelského ústavu v Kutné Hoře, neměla rodačka ze Skály o existenci Veselého Žďáru ani ponětí. „Po ukončení studia mi byla nabídnuta škola v  Úsobí bez písemného dokladu. Bylo to od nás ze Skály hezký kousek. Jezdila jsem na kole, ale ne dlouho. Po několika dnech, když byl už sestaven rozvrh hodin, přišel ráno do sborovny pan ředitel a rozčileně hlásil, že mám nastoupit na školu ve Veselém Žďáře jako učitelka němčiny,“ píše ve svých pamětech. „Ptala jsem se, kde to je? Pan ředitel odpověděl, že za Okrouhlicí – vyjde se do kopečku a tam dávají lišky dobrou noc. Tak jsem se tam vydala. Na kole jsem byla za hodinu na místě. A tím byl určen můj životní osud. Ve služebním výkazu mi bylo určeno jako první místo zapsat Veselý Žďár. Celé září jsem jezdila na kole. Potom jsem získala byt u Dolejšů.“

K Dolejšům chodívali paní učitelku budit dva chlapci z její třídy – Jaromír Zadina a Josef Červený, protože jejich maminky chodily na práci do Valečova na sedmou ráno. „A chlapci, jak maminky ráno odešly, běželi k Dolejšům, po schodech nahoru a škrábali na dveře, dokud jsem jim neotevřela.Tam počkali až se nasnídám (Dolejšovi mi poskytovali hrneček teplé kávy – hořké – sladila jsem si svým cukrem – byla válka – vše na lístky – k tomu jsem přikusovala, co jsem si přivezla z domu). Společně jsme šli do školy. To se ví, povídali jsme o všem možném. Hoši mi slibovali, až budou velcí, budou z nich zedníci a postaví mi barák.“

Bicykl, na němž Květoslava, tehdy ještě Marešová, zprvu dojížděla, jí dál sloužil pro cesty k rodičům do Skály či k dojíždění do Olešnice. „K výuce němčiny mi byla ještě přidána Olešnice, kam jsme docházely s Libuškou Zemanovou, dcerou mého šéfa, pana řídícího Zemana. V první třídě hned od 1.ročníku se učily děti německy podle nápovědných obrazů. Byly to obrazy rodiny (der Vater, die Mutter, das Kind, der Grossvater, die Grossmuter, der Hund, die Katze atd.), školy, selského dvora, jara a podobně. Úkolem bylo každou hodinu naučit pojmenovat německy určitou věc na obrázku, tu jsem označila vybarvením. Tato forma výuky děti bavila, slovíčka si snadno zapamatovaly. Užili jsme při tom hodně legrace. Mezi žáky se vyskytli bystří hoši – dneska už páni v důchodu. Poznali, že se s nimi ráda bavím a i pomazlím a schválně komolili a „počešťovali“ slovíčka – třeba die Fialka, die Maceška…“

Paní učitelka Kubátová svoje žáky poutala nejen svým výkladem a laskavým přístupem, ale též zjevem. „Nevynikala jsem krásou, ale ráda jsem se hezky oblékala. Z dob studií jsem měla dosti oblečení, takže jsem je mohla střídat. Paní řídící Zemanová si toho všimla a říkala mi, že ve vesnici, kde žila, byly holky, které se také jako já rády hezky oblékaly. Říkalo prý se jim „holky ze Strojetic“.“

Nejeden z tehdejších žáků na svojí učitelce mohl oči nechat. „Podle paní Zadinové – babičky Mirka Kubáta – o mně Mirek stále doma mluvil a nejvíce prý se mu líbily moje oči. Říkal, že je mám jako borůvčičky. Nevím, jak na to přirovnání přišel. Mně se jejich barva nikdy nelíbila, měla jsem je zelené jako jarní tráva.“

Kromě Veselého Žďáru Květoslava Kubátová vystřídala ještě několik míst v okolí: Koječín, Skálu, měšťanku v Brodě, Knyk a Lípu. Za prací jezdívala nejenom na kole, ale i na lyžích a dokonce i na malé motorce.
Pak se do Žďáru vrátila natrvalo. „Dekretem ze dne 28.srpna 1951 jsem byla přeložena na národní školu ve Veselém Žďáře, kde jsem zůstala do konce své učitelské dráhy a působila jako ředitelka školy – toho roku jednotřídní, zakrátko, jak stoupl počet žáků, dvojtřídní.“

Ve třídě bylo, stejně jako dnes, pět školních ročníků. Vyučovalo se v novější přístavbě staré budovy, bývalá první třída byla zvlášť vlhká a zchátralá. „Do kabinetu pršelo, tak jsem obrazy a pomůcky přesunula do 1.třídy. Místní zedník pan Král část, kterou jsme používali, trochu opravil. Ve třídě byly ještě lavice z dřívější doby – rozviklané dlouhé pro čtyři žáky; někdy jich tam sedělo i více. Aniž bych žádala o souhlas okresu, objednala jsem po čase lavice nové, k sezení pro dva žáky. Ještě si pamatuji, že byly z Veverské Bítýšky.“

Stav školních prostor si paní učitelka vzala za svůj a rozhodla se je vylepšit. „Když jsme hráli první divadlo, apelovali jsme na žďárské občany před oponou neumělou ale působivou básničkou:

„V naší žďárské školičce
máme špatné lavice.
Jak se pohnem, kymácí se,
často inkoust vystříká se.
Nové jsme si objednali,
velký dluh tím udělali.“

A Marie Beránková (nyní Klečanská – „Spilková“) v roli Anči se ptala:
„Jak zaplatit? Těžká rada-
zadarmo se ni nedává!“

Další žák – Karel Vozábů se k ní přiblížil a rozhořčeně povídal:
„Milá Anka, právě jsem přišel od kasy
a zlostí vytrhal bych si vlasy.
Někdo se dal hezky vidět,
moc se jich však musí stydět.
Každý může však věc napravit,
jít ke kase, pár korun vylovit.
Až pak přijdou nové lavice,
mnohým rozzáří se líce.“

Řekne : „Na tu krásu též jsem přidal škole!
A za vaše milé podarování
vám zahrajeme něco pro zasmání.“

Finanční výsledek všech divadel a akcí byl ukládán na knížku u místní Kampeličky. Peníze se scházely postupně, ne každý byl na začátku optimistický. „Pan Hanzlíček ke mně přišel a povídal:“ Paní učitelko, to budete hrát divadlo do strhání těla, to nedokážete.“ Ale všechno dobře dopadlo. Lavice nám okres zaplatil.

V roce 1953 se ve Žďáře zvýšil počet žáků, mohly se plánovat dvě třídy. Po dlouhém uvažování bylo rozhodnuto, že jedna třída se umístí v sále bývalého hostince U Kubátů. Ten byl z nařízení úřadu zrušen, skladovalo se tam obilí. Úpravu sálu na učebnu provedl pan Šimek, tesař. „Nový školní rok 1953/54 jsme zahajovali ve škole dvojtřídní s panem učitelem Jaroslavem Teclem z Českého Dvora, který sem denně dojížděl. Vyučoval ve staré škole, já v nově vybudované učebně – doma.“ Nakonec došlo na změnu ještě mnohem větší a „myšárnička“, jak děti říkaly staré škole, byla zbourána a ve Žďáře vznikla nová škola.

„Návrh na stavbu nové školy vyšel od tehdejšího vedoucího školského odboru, pana Jaroslava Meda. Představitelé naší obce tomu nechtěli věřit, že by se stavba mohla uskutečnit. Vědělo se, že přednější je označena výstavba školy ve Skuhrově, tam prý to slíbil ještě před válkou pan prezident Beneš. Bylo navrženo dojet do Prahy na ministerstvo školství a ověřit situaci. Předsedou národního výboru byl tehdy František Pecha, tajemníkem Josef Král. Dohodli jsme se, že do Prahy zajede tajemník, který tam prošel přípravkou a měl tam známé kolegy, a s ním já, abych objasnila naši svízelnou situaci. Stalo se. Tam jsme zjistili, že jako my je na tom mnoho jiných obcí, ale jakousi jiskřičku naděje na úspěch jsme dostali. A hlavně – náš okres nás podporoval a my jsme dostali za úkol určit místo, kde bude škola stát. Bylo navrženo jít k panu Doležalovi, který vlastnil pozemek, na němž dnes škola stojí. Pan Doležal jen namítal, že tam chce stavět jeho dcera, ale dodal, že je tam místa dost. Akce se rozjela. Parta místních zedníků v čele s předsedou MNV Pechou dokázala, že škola se v roce 1958 otvírala. Lidé pomáhali vším – brigádnickými hodinami, koňskými potahy, písek byl z Bublova pole, dřevo na trámy a jinou potřebu darovali majitelé lesů. Původní projekt byl na stavbu přízemí, ale brigádnickými hodinami se nevyčerpala finanční částka, takže se vystavělo ještě patro a i když byla v plánu kamna na uhlí, vybavila se budova i ústředním topením. Kraj v tom roce vyhodnocoval brigádnické hodiny odpracované na školách a prvenství měl Veselý Žďár. Vyzvali nás, abychom si do Jihlavy dojeli pro odměnu: kompletní vybavení pro školní dílnu. Bylo toho plné auto. Když se otvírala škola, všechno jsme to do dílny nastěhovali. Starý pan Kruntorád z Lučice neodolal, podlezl červenou stužku, která byla napnutá ve vchodu, aby se nechodilo dovnitř, vše si prohlédl a udiveně se ptal: „To je všechno vaše?“

Slavnostní otvírání školy se konalo v srpnu 1958. Od lip u kapličky šel průvod za doprovodu hudby k nové škole. Některé děti měly národní kroje. Menší děti ze doprovodu maminek tlačily kočárky s panenkami, ty nejmenší vezly maminky samy. Škola byla slavnostně vyzdobena a každý si ji mohl prohlédnout. „Jeník Kubátů, zaměstnaný ve Valečově přivezl plno kvetoucích muškátů a jiných květin. Bylo krásné počasí, vyhrávala hudba a „Pantůčkovci“ se postarali svým vystoupením o dobrou náladu. Slavnost se vydařila a veselí skončilo večer v hostinci U Slámů taneční zábavou. Ještě druhý den v pondělí málokdo pracoval na poli, každý si sváteční náladu chtěl prodloužit.“

Ve školní budově se v přízemí umístila mateřská škola, z jedné třídy se upravila tělocvična, v poschodí byla knihovna, kabinet, ředitelna, dílny a dvě třídy. Jako učitel zde byl ustanoven pan Blahoslav Laudát. Nastěhoval se s rodinou do bytu v přízemí, byt v patře byl propůjčen panu Josefu Medovi, toho času školnímu inspektorovi. Po zednících zbyl na zahradě domeček, který sloužil k uložení potřeb na stavbu. Navrhla jsem, abychom ho upravili a zřídila se tam školní kuchyně a stravovna. Po úpravě vznikly brzy potřebné prostory. Koupila se kuchyňská kamna, lednička, do jídelny se opatřily starší stolečky a židličky a vařilo se.

„Při jedné schůzi MNV přišlo na přetřes, že škola není činžovní dům, že byt obývá inspektor Med a ten že by mohl být použit pro školní potřeby. Pan Med se o tom doslechl, urazil se a jako zaměstnanec okresu si vymohl přidělení bytu v Havlíčkově Brodě. Školní stravovna se přesunula na místo jeho bytu. První kuchařkou byla paní Jaroslava Kubátová, druhou paní Ledvinková z Valečova, dál vařila paní Červená, paní Krajíčková, Maruška Pipková (nyní Bublová), paní Kubešová (z Brodu), Maruška Beránková, Věra Pipková a mezi tím i jiné jako výpomoc.“

Divadlo, které mělo původně pomoci k novým lavicím se stalo tradicí a Květoslava Kubátová je nacvičovala s dětmi každoročně; kromě toho bývali rodiče zváni na vánoční besídku. Podařilo se obnovit i slavnost kácení máje a zaznamenána je i „česká beseda“, kterou se děti naučily.

Vybrané peníze se dále používaly na pořádání výletů, na něž mohli jezdit i rodiče. Jezdily zvlášť maminky, aby se alespoň někam podívaly. Tehdy ještě žádná jiná organice zájezdy za poznáním vlasti nepořádala. Děti jezdily zdarma, dospělí- nebyla-li peněžní hotovost dostatečná, přispívali malou částkou.

Nakonec divadlo skončilo z důvodů praktických: „Museli jsme od toho upustit. U Slámů se měnil sál a prováděly se různé úpravy. Jeviště a kulisy se vyhodily. Zůstaly školní besídky, besídky k MDŽ, pořádal se dětský karneval s bohatou tombolou, slavnost kácení máje a dětský den.“

Paní učitelka odešla na odpočinek až ve svých šedesáti letech, i poté ale ještě občas zastoupila, kde bylo třeba. Někdy i v mateřské školce ba dokonce v kuchyni. K tomu všemu vedla dlouhé roky místní kroniku a také knihovnu.

Další snímky k tomuto tématu najdete v této fotogalerii.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.